Život s mamánkem, aneb co je mé, je i tvé, tedy i maminka

Autor: Lucie Trödlerová

Vdávala jsem se před devíti lety. Manžela jsem znala dlouho, v období prvotní zamilovanosti jsme se nebrali, tudíž jsem se domnívala, že jsem připravená na vše. Růžové brýle, plné ideálů, bezmezné lásky a nadšení, ležely sundané už dávno v šuplíku a já si říkala, že když vím a znám jeho reakce na to či ono, nemůže mně nic překvapit. Jenže ouha…  Překvapení nastalo. A nebylo zas tak příjemné.

Definici „mamánek“ jsem do svatby neznala. Vlastně jsem ani nemohla. Manžel se po svatbě přestěhoval k nám domů a já po procítěně a srdceryvně pronesené větě … „odevzdávám se Tobě a přijímám Tě za manželku...“ jsem se bláznivě a naivně domnívala, že manželství bude o nás dvou. Hlavní roli budu mít já a můj manžel, nikdo jiný. Ale omyl. Rychlostí 18tihlavé dračice přispěchala velmi rychle na pomoc moje „druhá maminka“. Čili tchýně.

Tento článek by možná dál neměli číst jedinci (záměrně píšu jedinci, víc jich asi není), kteří mají šťastné, pozitivní vztahy se svojí i partnerovou rodinou. Varování dokončeno, pokračuji dál. Nemohu říct, že bych neměla maminku svého muže ráda, ale jsou jisté hranice, určité meze a já právě dle postupného překračování jistých mezí jsem vytvořila vlastní hierarchii“ mamánkovství“.

1.       Maminka na telefonu

Spěchám rychlostí blesku domů, abych svému choti sdělila zprávu století. Jsem těhotná!! Rozrazím dveře a on? Nikde. Mrknu na hodinky, měl by být doma. Zaposlouchám se a slyším hlasy. On tu má ženskou? Otevřu dveře od ložnice a on, s telefonem u ucha, se něčemu tak hlasitě směje, že mně vůbec neregistruje a já, z několika pronesených slov do toho krámu mobilního, pochopím, že si synáček volá s maminkou. Přešla mne nejen veškerá radost, kterou jsem dřív oplývala, ale i nadšení mu vůbec nějakou zprávu sdělovat. Snad bych byla radši, kdyby tu nějakou ženskou měl. To by bylo snadné – buď já, nebo ona. Jenže jak chcete vyšachovat jeho matku? Jak ale poslouchám tajně za dveřmi dál, dozvídám se věci, které vůbec nevím. Třeba, že jde zítra k zubaři, nebo že včera v práci měl konflikt s kolegou. PROČ to nevím já??? A PROČ to říká jí??? Útočím na něj pak stejnými otázkami, a on mi v klidu odpovídá. „Asi jsem ti to zapomněl říct“.

Fajn, ale se mnou večer usíná a ráno vstává, ne? Jedeme dál…

2.       Maminka za dveřmi

“Dnes přijedou naši (nebo jen maminka) na návštěvu“. Dříve než stačím položit tak nepodstatnou otázku „PROČ“, odpověď přichází vzápětí –„…jsou zvědaví na náš nový koberec a maminka se chtěla podívat na ty fialky, jak nám tu minule zasázela“. O něco větší podpásovka je, když přijdu z práce a oni, aniž bych něco věděla nebo tušila, sedí u MÉHO stolu, pijí MOJI kávu a vesele se baví s MÝM manželem. No nic. Jedeme dál…

3.       Maminka v kuchyni

Nedělní oběd. Já si na té svíčkové dala fakt záležet. Ještě jsem ve třech obchodech v pátek sháněla brusinky, abych manžílkovi přilepšila a on mne se vší úctou pochválil. Jeho reakce? Dlouho nic, ani po druhém knedlíku, který skončil v jeho břiše nic, tak se nenápadně optám, jak mu chutná. „Víš, maminka tam nedává tolik té zeleniny. A já k tomu brusinky ani moc nemusím, nejsem na ně zvyklý, maminka je k tomu nedává“. Tohle jsem fakt slyšet nechtěla. Mám po chuti. Tedy po chuti k jídlu. Dostavila se však chuť jiná – zakroutit svému choti tím nadutým krkem a poslat ho k té jeho dokonalé mamince. Říkám si, může být ještě hůř? Může…

4.       Maminka v ložnici

Manžel má narozeniny. Já jsem si vzalana starost veškeré přípravy s oslavou a zároveň už se nemohla dočkat,až rozbalí můj pikantní dáreček. Ten skoro holohlavý prodavač se na mě sice díval trochu divně, ale nechápu proč. Copak trenýrky s mrkvičkou jsou jako dárek špatný? Tak jo, beru, je to možná trochu infantilní, ale máme snad na hrbu 80 křížků nebo co? Je po oslavě a manžel rozbaluje dárky. Ten můj jsem záměrně nechala až naposledy, to nejlepší na konec, že? Ještě mrknout na balíček od maminky a…. To snad nemyslí vážně? Je ta ženská vážně normální? Ona dá svému 35letému synovi, manželovi a otci 3 dětí, trenky??? Trenky, co nosil možná její prapradědeček? Ty trenky, s obří gumou, nohavicemi div ne ke kolenům s blankytně zářivoumodrou barvou? Chtěla jsem se začít smát, ale výraz v očích mého muže mne zarazil. „Ta mamka je zlatá, ona mi fakt koupila trenky. Konečně pohodlný trenky. Víš, to co kupuješ ty, je tak nepohodlný, všude se mi to zařezává….“ Teď už vím, že mrkev budu kupovat pouze a jen do polévky.

Rada?? na závěr

Vzít nohy na ramena nebo se s tím vším smířit? Třem dětem nemám právo brát skvělého tátu, takže nohy nechám v klidu. Ale smířit se? Ne, jsem taky jen člověk. Abych si zachovala svou důstojnost a dětem úplnou rodinu, tak si občas hraju. Hraju si na válečného veterána – nevidím, neslyším a někdy mi i hlas selže. Řešení to asi není nejlepší, ale možná budu taky někdy tchýně. A kdo ví, jaká…