Výlet do Liberce

Autor: Vlasta Hertlová

Juhůů, máme pondělí a já musím, chtě nechtě, do Liberce na finanční úřad, podat daňové přiznání. Už včera večer jsem si připravila všechny potřebné dokumenty a zjistila, že mi chybí rodný list na nejmladšího syna. „Nu což“, řekla jsem si, snad ho nebudu potřebovat, když už jsem ho podávala loni. Takže věci připravené a hurá do postele se vyspat na zítřejší den.

Ráno po probuzení jsem si dala obligátní kávu (bez té nepřežiju) a koukla na internet na spoje. Zásadně do Liberce jezdím žlutým autobusem, je to nejlevnější, nejrychlejší a většinou se super komfortem. Ráno jsem ještě musela vyzvednout jedno potvrzení a pak směr Liberec. Samozřejmě jsem měla dost dlouhou dobu na to ten papír vyzvednout, ale jako obvykle jsem měla na vše dost času a k tomu jsem na to zapomněla. J Pro mne to znamenalo časovou ztrátu cca hodinu a půl. Po příchodu do školky, mne milá Kuchařka, která slyšela zvonek, oznámila, že paní Hospodářka má dnes dovolenou a paní Ředitelka je s dětmi ve třídě.  Vypustila jsem vzduch z plic a v duchu mi proběhlo, že autobus v 8 hodin opravdu nestihnu. Šla jsem tedy za paní ředitelkou do třídy, kde mi bylo oznámeno, že potřebný dokument mi ráda předá, ale musíme počkat, než jí přijdou vystřídat paní učitelky. Ty měli přijít naštěstí kolem osmé hodiny, takže to relativně šlo vydržet. Mezitím jsme s paní ředitelkou probírali, jak se daří mým synům v nové škole a školce. Paní učitelky dorazily asi pět minut před osmou hodinou a já se dočkala dokladu. Během pěti minut jsem byla pryč. Doklad jsem strčila do tašky a rozhodla se navštívit bývalé kolegyně, které jsou nedaleko školky. Holky mě přijali velmi pozitivně, chvilku jsem s nimi povídala, ale nakonec jsem se musela vydat na autobus. Přeci jen jsem to potřebovala vyřídit a měla jsem domluvené návštěvy kamarádek. Autobus jsem stihla za devět minut devět.

 Koupila jsem si jízdenku a šla se usadit na své sedadlo k oknu. Na vedlejším sedadle seděl mladík se sluchátky na uších. Poklepala jsem mu na rameno, abych si sedla, ale vůbec na mě nereagoval. Nevím, jestli jsem klepla málo nebo mě ignoroval, ale nezvedl se a tak jsem si sedla na sedadlo za ním. Když jsem se usadila, vešla do autobusu (podle mě) prvocestující a bohužel pro mne, měla číslo sedadla, na kterém jsem seděla já. Zvedla jsem se a posadila se ještě o řadu dál a modlila se, aby už nikdo nepřišel. Po chvíli autobus začal zavírat dveře a já si oddychla. Nasadila jsem na uši sluchátka, do ruky vzala knížku a má cesta začala. Stevard byl velmi milý, leč mi přišel roztržitý. Asi první cesta nové začínajícího zaměstnance. S knihou mi cesta rychle utíkala a já najednou byla na místě. Po vystoupení z autobusu jsem zavolala sestře, se kterou jsem se měla po příjezdu setkat.

Čekala jsem na ní na domluveném místě. Se sestrou přišel i její nový přítel, kterého mi chtěla představit. Po seznámení, jsme šli na úřad. Na úřadě jsem šla do předem určených dveří, ve kterých mi paní úřednice pomohla s vyplněním dokumentu. Ukázala mi kde, co a jak vypsat a já se mohla odebrat na domluvenou kávu ke kamarádce. Známe se spolu od třetí třídy a po mém odstěhování do Prahy se spolu téměř nevídáme. ´Prokecali´ jsme spolu celou dobu, po kterou jsem vyplňovala daňové přiznání. Samozřejmě, při všem tom povídání se mi podařilo lejstro zkazit a to hned dvakrát. J

Nastal čas se sejít s druhou kamarádkou, se kterou se znám také ze školy, z dálkového studia obchodní akademie. Je jediná, se kterou jsem jakžtakž v kontaktu. Posadily jsme se do restaurace Balada, která je v Liberci už strašně dlouho. Vzpomínky na tuto restauraci mám už z dob rané puberty. Příjemná obsluha se nás zeptala, zda chceme kuřácké nebo nekuřácké místo a jelikož jsme obě kuřačky, výběr byl jasný. Objednali jsme si Latté, ke kterému nám donesli i malou skleničku vody. Probrali jsme vše možné, od dětí přes práci a pojištění. Nakonec jsme se museli rozloučit, protože Míša musela do práce. Já jsem ještě potřebovala dokoupit fix na tabulku, který v Praze marně kupuji celé tři měsíce.

 Podařilo se a já opět volala sestře, jestli se mnou tedy půjdou na úřad. V místě srazu mě překvapil kamarád, který mě na místo doprovodil stejně jako loni. U paní úřednice jsem si vyzvedla nové přiznání, které jsem si šla vyplnit do místnosti k tomu určené.  Při vyplňování jsem opět vyzvídala co je a není nového. Konečně se mi podařilo papír vyplnit. Hurá, úkol splněn. J Před budovou jsem se s kamarádem rozloučila a pomalu šla na autobus zpět do Prahy. Zase jsem volala sestře (ach jo, pořád jí volám) J a šla jsem pomoct se rozhodnout jejímu příteli vybrat bundu, jelikož jsem měla ještě chvilku času. Bundu jsme vybrali, a já to měla akorát, než přijel autobus. Do autobusu se mi podařilo nastoupit a bez problémů jsem se usadila na své sedadlo. Cestu jsem téměř celou prospala a těšila se domů na manžela a děti.

Miluju Prahu a do Liberce už bych se asi nevrátila.