Úvaha Vlasty Hertlové

Autor: Vlasta Hertlová

Dnešní den byl pro mě jako každý jiný, ale k večeru, po přečtení blogu Romči Sedláčkové, mě napadlo, čemu bych se chtěla věnovat, myšleno jako profesi.

Od dob vystudování Střední zdravotnické školy, obor ošetřovatelka, jsem se tomu nevěnovala, jelikož jsem se relativně mladá stala matkou, dnes již třináctiletého syna. Postupem let k mému prvorozenému přibyli další dva bratři (na dcery jsem prostě štěstí neměla). To mělo za následek, že jsem vlastně, až do svých 27 let téměř nikde nepracovala na stálý pracovní poměr. A teď co s tím. Zkušenosti žádné, doma jsem měla hladové krky a stát? Stát mi nepomohl, ačkoli jsem s dětmi (jen nejmladšími, prvorozený syn začal vyrůstat u otce) bydlela v domě pro matky s dětmi v tísni. Když jsem šla žádat Úřad státní sociální podpory o příspěvek na bydlení, tak mi zhruba po třech týdnech přišla zamítavá odpověď s odůvodněním, že jsem si měla našetřit. Nu což, život šel dál. Exmanžel na děti platil a neplatil, zrovna podle toho jak se mu chtělo. Nakonec se na Azylovém domě našla dobrá dušička, která mi ukázala nové možnosti. Našla mi práci a já po poslání životopisu, bez zkušeností, odjela do Prahy na pracovní pohovor. Pracovní pohovor dopadl dobře a já byla přijata. Jenže … Doma dvouletý syn a čtyřměsíční novorozenec. Nakonec i tohle se nějakým, ačkoli složitým způsobem podařilo a já se po sedmadvaceti letech ocitla sama. V novém městě, bez kamarádů a známých. Tímto začala má pracovní kariéra coby zdravotníka.

Po necelých dvou letech jsem si řekla dost. Nebudu pracovat hodinu a půl od domova, ve firmě, kde se kladli stále větší a větší nároky na zaměstnance. Během pracovní směny (dvanáctihodinové), jsme měli na starost až 8 klientů, z toho 4-6 ležících, potřebující kompletní péči. To se prostě už nedalo vydržet. A poté co jsem se nepohodla s tehdejším ředitelem zařízení (před tímto se pohyboval v gastronomii), jsem se rozhodla podat výpověď.

Během mé výpovědní lhůty jsem se snažila najít si jakoukoli jinou práci, až jsem zakotvila ve Fakultní nemocnici v Praze (záměrně neuvádím která). Zde jsem vydržela rok a kousek, práce byla zajímavá, leč náročná a pacienti se chovali velmi slušně. Ale to by nebylo české zdravotnictví, aby se i tady nevyskytl, pro mě problém s nadřízenou. J Takže opět výpověď.

V té době už jsem pracovala brigádně jako prodavačka – pokladní. Práci jsem měla pět minut od domova, mé vyrůstající děti mne mohli kdykoli navštívit a já se s nimi mohla i pomazlit, pokud nebyli velké fronty. Po deseti měsících brigádničení, mi byl nabídnut pracovní poměr na stálo jako zástup hlavní pokladní. Bohužel po nějaké době, jsme se s dětmi a partnerem museli přestěhovat a ejhle, já zase začala dojíždět hodinu a půl. Dlouhodobě se to nedalo udržet, proto jsem si našla práci blíže domovu.

Nová práce, zpět ve zdravotnictví, mě ale neuspokojuje.  Po finanční stránce, ani po stránce kolegiální a já začala přemýšlet, co s tím.

Vzhledem k tomu, že jsem zdravotnictví studovala, protože je to poslání a baví mě péče o starší lidi, mě napadlo, že bych se mohla věnovat seniorům.   Firmy zabývající se domácí péčí, ale především a ve většině případů shánějí zdravotní sestry a navíc nevím, jestli bych chtěla pracovat zase pod někým. Ačkoli je na trhu spousta firem zabývající se tímto odvětvím, já bych to chtěla pojmout trošku jinak.

V Praze je přibližně 280 tisíc lidí pobírající starobní důchod. Spousta seniorů, kteří nejsou v zařízeních s nepřetržitým režimem (domovy pro seniory, LDN a jiné), potřebují, aby se jim někdo věnoval. V první řadě by to měla být rodina, ale z vlastní zkušenosti vím, že to nelze vždy dost dobře zařídit. Nejbližší příbuzní (dcery, synové) jsou většinou pořád v produktivním věku, tudíž musí chodit do práce. Doma je čekají rodiny a už nezbývá čas, chodit za babičkou či dědečkem, každý den a vnoučatům se nechce.  Někdy ta rodina nemá ani zájem pomoci vlastnímu předkovi.

Já bych chtěla nabízet, nejenom péči jako je doprovod k lékaři, úklid a hygiena, ale i procházky po městě, přečtení knihy (novin), uvaření doma, posezení s hrnkem kávy a vyprávěním. Prostě kompletní servis.  Věnovat se těm lidem, dopřát jim krásné chvíle v podzimu života. Nahradit jim vnučku či dceru, která za babičkou nemůže běhat každý den.

Myslím si, že by se tímto dalo vydělat na slušné živobytí, aniž by to rodinu či seniory samotné zruinovalo. A být si vlastním pánem, který není na nikom závislý.